Paní Любовь Перфильева, mladá sympatická žena, pracuje jako meteoroložka. Na první pohled nic zvláštního, ona však žije (a pracuje) na severu Sibiře, konkrétně ve Verchojansku, který je nejchladnějším trvale obydleným místem na severní polokouli, možná lépe řečeno na celém světě. Jak se z ní stala verchojanská meteoroložka? Jak zhruba vypadá běžný život v tomto odlehlém zákoutí Sibiře? Pojďme se jí zeptat.

Jste profesionální meteoroložka, což samo o sobě nijak převratné není, avšak Vaše bydliště a zároveň i pracoviště, jímž je Verchojansk, nejchladnější trvale obydlené místo na severní polokouli a v podstatě i na celém světě, neb v Antarktidě jsou jen výzkumné stanice, nikoliv vesnice apod., vše poněkud mění. Domnívám se, že jste se ve Verchojansku nenarodila. Moje první otázka tím pádem zní: Proč jste se rozhodla stát se meteoroložkou a přestěhovat se do Verchojansku?

Ano, skutečně je tomu tak, nenarodila jsem se ve Verchojansku, jsem z jiné části Sibiře. Tam ale také klima není příliš mírné, všichni už pravděpodobně slyšeli o krutosti ruské Sibiře. Proto jsem v tomto ohledu nikdy žádné starosti neměla (mluvím o mrazech v Jakutsku). Po ukončení základní školní docházky jsem neměla příliš na výběr kam jít, tak nějak nebylo moc finančních prostředků a tím pádem ani příležitostí studovat na dalších školách chtěný obor. Když jsem se jednoho dne se svou sestrou procházela po ulicích v Novosibirsku, narazily jsme na školu s hydrometeorologickým zaměřením. To nás zaujalo, takže jsme do ní zabrousily, abychom se o této profesi dozvěděly více. Následně jsem se do této školy zapsala. Po roce ze mě byl radista-meteorolog. V 17 letech jsem odešla ze svého domova v dalekém chladném kraji. Nejdříve jsem asi 1,5 roku pracovala na jedné těžce přístupné stanici v tajze, pak jsem pokračovala v hydrometeorologickém učení, načež jsem skončila na stanici ve Verchojansku. Zde jsem potkala svého budoucího manžela, s jehož pomocí jsem už porodila dva nádherné kluky, takže svých rozhodnutí v dřívějších letech ani omylem nelituji.

Zajímavý příběh… Jak se cítila Vaše matka, když jste se rozhodla odejít z domu (a odcestovat daleko na sever)? Přeci jen, byla jste dosti mladá, když jste vyrazila do světa…

Matka samozřejmě byla velmi znepokojená, ustaraná. Když jsem odcházela, došlo na slzy, po morální stránce to bylo velice těžké. Domnívám se, že mě máma pustila z toho důvodu, že mi prostě věřila, věděla přeci moc dobře, že se jen tak nedostanu do jakékoliv špatné situace nebo společnosti, že mám dost rozumu. Dohodli jsme se, že budu pryč tak rok a poté se vrátím domů. Všechno ale dopadlo jinak. Koneckonců, všechny děti, když vylétnou z hnízda, začnou žít samostatně.

Na tento svět jste přišla v krásné vísce s ještě krásnějším jménem Písečné jezero. Později jste začala studovat meteorologii v Novosibirsku, který je mnohem větší. No a teď žijete ve Verchojansku, takže opět na venkově. Můžete porovnat život v Novosibirsku a ve Verchojansku? Čemu dáváte přednost – velkému městu, nebo vesnici? Pokud by se Vám naskytla možnost pracovat v nějakém velkoměstě, šla byste do toho?

Takže, život v Novosibirsku (město – milionář co do počtu obyvatel) je od života ve Verchojansku radikálně odlišný. Zaprvé, Novosibirsk je domovem pro různé národnosti, s čímž souvisejí různé tradice, zvyky a životní styly obecně. Zde ve Verchojansku je ticho, život je poklidný, všichni se navzájem znají, povídají si mezi sebou. Dále je tady velmi rozvinutá kulturnost života, lidé ctí své kořeny, svou historii. Při jakýchkoliv svátcích jsou tu k vidění kostýmy, vskutku krásné a různorodé. Ve velkoměstském a uspěchaném Novosibirsku se nic takového neděje. Ve Verchojansku je to hodně (především) o myslivectví, rybaření, chovu dobytka (krav), ale i koní, mnozí tu mají celá stáda. Novosibirsk je typické moderní velké město, kde lidé pořád spěchají za prací, studiem, pozornost zaměřují hlavně na sebe samotné, mimo jiné zde má velký prostor věda – nachází se zde Novosibirský Akademgorodok, klíčové výzkumné centrum. Zadruhé, moderní technologie, technický pokrok, takové to zdokonalování – to je rovněž typické pro velkoměsto, Verchojansk je na tom v tomto ohledu zcela jinak. Z nemalé části za tím stojí jeho nedostupnost, počínaje jarem a konče pozdním podzimem je možné se sem dostat pouze letecky, což samozřejmě platí také pro jídlo a všechno ostatní, z čehož vyplývají vysoké ceny všech produktů. Autem se do Verchojansku dostanete pouze v zimním období, kdy se jezera a řeky promění v led.

Mě osobně vyhovuje tišší a poklidnější pojetí života, takže venkov. Na druhou stranu musím přiznat, že bych ráda chtěla i nějaký ten osobní, kariérní vývoj, chápu však, že tady je to nemožné. Života ve velkém městě, jako třeba v Novosibirsku, bych se tím pádem nebála. Člověk si zvykne na všechno!

Jakožto meteoroložka, co přesně děláte? Čistě jen předpovědí počasí, nebo také něco dalšího? Jaký je vůbec postoj lidí ve Verchojansku k počasí?

Pracuji jako pozorovatelka, což znamená, že v konkrétních termínech a po určitou dobu monitoruji počasí (teplota vzduchu, teplota půdy, vlhkost vzduchu, oblačnost, atmosférický tlak a tak dále). Zjištěné údaje následně zapisuji a podobně. Předpověďmi počasí se zabývají přímo meteorologové, jinak řečeno specialisté na vyšší úrovni. Protože ve Verchojansku lidé žijí poněkud osamoceně, daleko od civilizace, lze říci, že jsou na zdejší chování troposféry zvyklí. My ve Verchojansku jsme hrdí na status našeho domova – pól chladu – a nebojíme se jakéhokoliv mrazu. Taktéž už nás čas od času navštěvují nějací ti specialisté. 🙂 My, pracovníci meteorologické stanice, jsme na schůzích často dotazováni na počasí, jak bude v nejbližších dnech, jak se bude chovat řeka, zdali bude pršet, kdy se oteplí či ochladí a tak dále. Ale každému nevysvětlíte, že my předpovědi počasí neděláme, že sledujeme aktuální počasí. I když, na základě zkušeností je přeci jen možné občas předpovědět blížící se počasí!

Jaké je Vaše nejoblíbenější počasí?

Když jsem zakotvila v Jakutsku (Sache), začala jsem milovat letní měsíce. Důvod je vcelku prostý – relativně velký nedostatek tepla a slunečních paprsků. Před odcestováním do Jakutska (Sachy) jsem měla ráda jaro, neboť je tak příjemně teplé a slunné, k tomu všude všechno kvete a na ulicích je díky tomu všudypřítomná vůně probouzejících se květin a stromů. Duše i oči se pak hned radují!

Nyní možná poněkud hloupý dotaz, nicméně týká se praktické stránky života. Verchojanské podnebí je opravdu kruté. Stejně jako v Ojmjakonu, kde, jak jsem si všiml, nemají klasické toalety. Jak to v tomto kontextu vypadá ve Verchojansku? V případě, že jako v Ojmjakonu, se musím zeptat: Je zima, teploměr ukazuje -50 °C a někdo má plný močový měchýř, nedej Bože něco jiného. Co teď? Jak někdo může…?

Pokračování příště.