Na území dnes cca patnáctitisícového města Shipley ležícího na severu Anglie (asi 280 km severně od centra Londýna) se v pátek 5. května 1882 narodil chlapec, jenž nabyl jména Douglas Mawson. Ve Velké Británii se však příliš dlouho nezdržel, již ani ne dva roky po svém narození spolu se svými rodiči odcestoval na druhý konec světa, konkrétně do Austrálie, takže cestování měl v krvi už odmala. Není proto překvapením, že se z něj za několik desítek let stal (vele)známý dobrodruh, zejména kvůli jeho toulkám po Antarktidě. A právě po něm byla pojmenována antarktická stanice Mawson, která je v provozu už od letopočtu 1954, díky čemuž je nejstarší australskou polární stanicí.

Když se psal letopočet 2003, byly v tomto zákoutí „Austrálie“ nainstalovány dvě třicetimetrové větrné turbíny. Smyslem bylo pomoci naftovým generátorům. Povedlo se, v určitých případech poskytovaly až 95 % výkonu. Je docela logické, že se idea ohledně zisku energie z proudění vzduchu stala realitou, stanice Mawson totiž sídlí v pobřežní části Antarktidy, kde se fakticky neustále střetává silně podchlazený vnitrozemský vzduch s relativně teplým a vlhkostí překypujícím oceánským vzduchem. Výsledkem jsou zrody někdy dosti hlubokých tlakových níží, jinak řečeno o bezvětří je vskutku nouze. Na druhou stranu se nabízí varianta, že počasí bude natolik bouřlivé, že větrnou turbínu strhne. Jako třeba v minulosti v Německu.

Příkladem loňský rok, to znamená období od 1. ledna do 31. prosince 2016, se zde prezentoval střední rychlostí větru kolem 40 až 50 km/h s tím, že ve středu 24. února v 7 hodin anemometr zaznamenal 144 km/h. Řeč je samozřejmě pouze a jen o průměrném tempu, nikoli nárazech. Jen tak pro zajímavost – za dva týdny a něco uplyne přesně 5 let od chvíle, co stanici Mawson bičoval vítr o průměrné rychlosti 155 km/h. Jmenovitě se jednalo o čtvrtek 29. listopadu 2012. Ale zpět do současnosti.

Minulý týden, přesně v úterý 7. listopadu někdy okolo 21. hodiny, se nejméně mladou antarktickou stanicí využívanou Australany prohnala hlasitá rána. Západ slunce se konal až o plus mínus 50 minut později, ihned proto bylo jasné, co ji způsobilo – jedna větrná turbína přišla o svou stěžejní část, to jest vrtuli. Naštěstí moc daleko neletěla (viz. foto) a bohudík nikoho nezabila. Ačkoli se její kolegyně chlubila plným zdravím, z bezpečnostních (a dalších) důvodů byla pozastavena, tudíž se z určitého hlediska konal návrat zpět do údobí před rokem 2003.

První obvinění zcela překvapivě vyfasovala troposféra. Data z meteostanice však oponovala, v momentě kolapsu větrné turbíny byl k mání nanejvýš čerstvý vichr, jehož střední tempo se motalo v blízkém sousedství 70 km/h, přičemž hodnoty mezi 60 až 80 km/h byly k mání více méně po celý den. Obloha se tvářila proměnlivě, neb v noci bylo jasno až skoro jasno, dopoledne polojasno a po poledni oblačno až zataženo, ale beze srážek. Teploty od -7,3 do 0,9 °C. I dle slov samotných „místních“ byla povětrnostní situace s ohledem na standard celkem přívětivá. Proč tedy „hlava“ větrné turbíny slétla k zemi, to se prozatím přesně neví. Ve hře je vyjma mnoha jiných únava materiálu (za posledních 14 let tato konstrukce čelila těžkým zkouškám).

Váš tip?