Žití v sousedství severního polárního kruhu zajišťuje, ale zároveň nezajišťuje totální ochranu od ataků ze strany mas teplého až horkého vzduchu. V tomto aspektu je rozhodujícím faktorem zeměpisná délka, jinak řečeno tvar pevniny, na níž se dané místo nachází. Kupříkladu na severu Islandu, přesněji na ostrůvku Grímsey (něco málo přes 5 km², tj. plus minus 1 % Prahy) je získání azylu před parnem jasnou záležitostí – namátkově ve dnech 11. 6. 2008 až 11. 6. 2018 se zde teploty pohybovaly v průměru okolo 4 °C s celkovým rozptylem od -10,5 do 19,6 °C. Avšak o nějaký ten poledník západněji tomu tak úplně není.

Všichni víme proč (obrovský kus země = téměř bezlimitní tekutost vzdušných mas), takže pojďme rovnou k věci:

Nad Beaufortovým mořem, jež omývá Aljašku a kanadské provincie Yukon a Severozápadní teritoria, se na konci minulého týdne usadila tlaková níže. Docela hluboká, tlak měla srážet pod 985 hPa. Hned pod ní se zdržovalo a tím pádem na ni navazovalo další cyklonální pole sestávající ze dvou oblastí nízkého tlaku. Pole jejich působnosti začínalo kdesi na pomezí Yukonu a Severozápadních teritorií a končilo až u utahského Solného jezera. Proto až k nevadsko-oregonské hranici pronikl vzduch mající kořeny v Arktidě. Dá se říci, že zbytku Severní Ameriky vládla tlaková výše, resp. několikero tlakových výší. Jejich postavení bylo takového rázu, že vzduch z Mexika a spol. přes Texas, Nebrasku a kdoví co ještě dotáhly až za hranice severního polárního kruhu – viz. teplotní mapa (její docela ostrý vzhled, hlavně na severu, je samozřejmě dán limitovaným počtem stanic a softwarem, který na základě jejich dat generuje barvy, to jest mapu samotnou).

Nahoře v Manitobě, u obecně dosti ztuhlých vod Hudsonova zálivu, leží městečko Churchill. Pravda, k severnímu polárnímu kruhu to má docela daleko (asi jako norské Oslo), přesto stojí za zmínku, že sem neděle 10. 6. 2018 přinesla až 29,8 °C a pondělí již v 7:00 zprostředkovalo 19,7 °C. Tyto hodnoty sem statisticky nepatří, nedělních 30 °C s přehledem spálilo 24,8 °C naměřených v r. 1988 a v zásadě zase nechybělo až tolik mnoho k ataku stávajícího totálního maxima pro měsíc červen, jímž je 32,2 °C. Datuje se na pátek 29. 6. 1984. Zima 2017/2018 se mimochodem představila průměrnými -25 °C, nejnižšími -42,0 °C a nejvyššími -4,7 °C. Čili stoprocentní ledovost.

Na stanici u jezera Ennadai (jižní Nunavut, 61,1° s. š.) bylo před pondělkem naměřeno až 25,3 °C, pročež zesnulo jak stříbrných 19,4 °C zaznamenaných v rocích 1955 a 1966, tak téže zlatých 23,0 °C registrovaných v sezóně 1995.

Poněkud osamocená, meteorologii však plně věrná automatická stanice nalézající se na jihovýchodě Severozápadních teritorií (63,3° s. š.) v neděli čelila až 24,5 °C, o osudu 24,1 °C prožitých v polovině 90. let 20. století (1995) tudíž bylo rozhodnuto.

Být zdejší teploměrná síť hustší, bezesporu by výčet nedělních (i „přilehlých“) nejvyšších denních teplot a v tomto případě i nových teplotních rekordů byl o poznání bohatším a tedy zajímavějším. Každopádně „počasová pružnost“ Severní Ameriky o sobě dala znovu vědět.