Psal se pátek 12. května 1972, když v docích v belgických Antverpách na vodní hladinu usedla na svou dobu velice vyspělá nákladní loď München. Se svou délkou 261 m se prakticky rovnala Titanicu, o jehož celosvětové proslavení se pravda v devadesátých letech postaral pan Cameron. Výškově však za Titanicem zaostávala, měřila „pouhých“ 18 m. I tak její posádka tvrdila, že je nepotopitelná. Na svou první a taktéž transatlantickou plavbu se vydala v říjnu 1972. Zvládla ji, doplula bez sebemenší úhony. Svou nepotopitelnost dokazovala také v letech 1973 až 1978, poté se po ní slehla hladina, doslova.

V noci z úterý 12. prosince na středu se Mnichov nacházel na 46° s. š. a 27° z. d., čili v zásadě mezi Pyrenejským poloostrovem a kanadským Labradorem. Počasí nepřálo, jižní strana rozsáhlého pole nízkého tlaku značně urychlovala cirkulaci vzduchu a tedy rozbouřila Atlantik. Žádný problém, s tím tvůrci Mnichova počítali. Náhle však Mnichov informoval o stavu nouze. Okolní lodě připluli na pomoc, našly ale jen trosky záchranného člunu a zdeformovanou konstrukci, skrze níž byl připevněn k Münchenu. Co se stalo? Nejpravděpodobnější variantou je střet s tzv. obří bludnou vlnou. Tento jev byl dlouho považován za mýtus, přelom nastal v polovině 90. let 20. století.

V neděli 1. ledna 1995 se nad jihem Skandinávie zdržoval střed tlakové níže, která byla volně spojena s další oblastí nízkého tlaku úřadující za ruskou Novou zemí. Spolu tvořily jeden ohromný nízkotlaký systém, po jehož zadní straně, s malou pomocí přední strany britské tlakové výše, byl chladný, původem arktický vzduch tlačen až k pobřeží severozápadní Afriky. Velká louže ztlumila jeho mrazochtivost, příkladem v Česku se novoroční nejvyšší denní teploty pohybovaly okolo 0 až 4 °C, ojediněle bylo tepleji (v Kuchařovicích 6 °C).

Velká Británie, především její východ, a ropné plošiny v Severním moři vzdorovaly silně bouřlivému větru, důvodem byla přímá konfrontace anticyklóny s cyklónou a tím pádem výraznější tlakový gradient. Dosvědčuje to ropná plošina Draupner stojící cca na půli cesty mezi Norskem a Skotskem, jejíž anemometry na Nový rok 1995 hovořily o poryvech až kolem 150 km/h. Narážely do ní vlny vysoké 11 až 13 m, když se náhle přihnala vlna mající 26 m – první obří bludná vlna zaznamenaná měřícími přístroji.

Dnes se již ví, jak vznikají (jedna z vln začne okolní vlny obírat o energii, načež se začne rychle zvedat, až je natolik strmá, že se láme) a že nejsou až tolik vzácné.

Nový rok 1995 na plošinách v Severním moři:

Balmoral: minimální teplota 1,5 °C, maximální teplota 4,0 °C, nárazy větru okolo 90 km/h

Beryl: minimální teplota -3,2 °C, maximální teplota 1,5 °C, nárazy větru okolo 80 km/h

Ekofisk: minimální teplota 0,0 °C, maximální teplota 6,0 °C, nárazy větru okolo 150 km/h

Gullfaks: minimální teplota -2,0 °C, maximální teplota 4,0 °C, nárazy větru okolo 160 km/h