Každá předpověď budoucího stavu vychází ze znalosti aktuálního stavu. To platí nejen pro meteorologii, ale i pro hydrologii, geologické obory a rovněž i pro odhady ekonomického růstu nebo třeba výsledky voleb. V přírodních vědách se pak aktuální stav zjišťuje měřením jeho fyzikálních a chemických vlastností. Zní to možná poněkud složitě, ale skrývá se za tím vlastně také obyčejné měření teploty nebo tlaku vzduchu. Pochopitelně však existují i technicky velmi vyspělé metody měření a pozorování.
Základem meteorologických měření jsou pozemní meteorologické stanice různých typů pozorující meteorologické prvky pomocí přístrojů.
V Evropě nejhustší síť tvoří srážkoměrné stanice. Zprvu ojedinělá měření množství srážek pomocí různých nádob začala v průběhu 19. století přecházet v organizované sítě dobrovolných pozorovatelů používajících standardizované srážkoměry. Zajímavostí je, že již na konci 19. století bylo na našem území několik set srážkoměrných stanic, tady dokonce o něco více než dnes. Jednu ze srážkoměrných sítí zakládal a provozoval Emanuel Purkyně, přírodovědec a syn známého lékaře Jana Evangelisty Purkyně.
Princip měření v takzvaných manuálních srážkoměrech spočívá ve shromáždění srážek v trychtýřovité nádobě, odkud srážky stékají do záchytné nádoby a jsou jednou denně (s termínem k 7 hodině ráno) pozorovatelem přelity do speciálního odměrného válce, kde se ukáže, kolik mm srážek bylo ve srážkoměru zachyceno.
Postupně vznikaly ombrografy – srážkoměry vybavené mechanismem, který pomocí plováků zapisoval perem linii na posouvající se papír, podle toho jak narůstalo množství zachycených srážek. Ze záznamů zvaných ombrogramy pak šlo zjistit, jak se měnila intenzita srážek v průběhu času.